Součástí každodenního života většiny lidí je používání zařízení na elektrické baterie. Ty mohou mít různou podobu (např. monočlánky, knoflíkové články, napájecí sady apod.) a souhrnně se nazývají přenosné baterie. Poté, co tyto baterie doslouží a jejich majitel pro ně už nemá dalšího využití, stávají se odpadem (viz § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech). Jelikož ale obsahují toxické látky (Hg, Zn, Cd), spadají tyto odpady do kategorie nebezpečných odpadů. Aby nedocházelo k migraci v nich obsažených těžkých kovů do životního prostředí, je nutné pro tyto odpady zajistit efektivně fungující zpětný odběr. Ten organizují výrobci baterií a pro konečného uživatele probíhá bezplatně. Podle zákona č. 185/2001 Sb. jsou tato sběrná místa zřizována v prodejnách, kde se prodej baterií uskutečňuje. Výrobce ovšem může uzavřít smlouvu o zřízení místa zpětného odběru i s jiným subjektem (např. servisní centra, sběrné dvory apod.), přičemž tato místa musejí být pro konečného uživatele viditelně a čitelně označena. Spotřebitelský kruh se tím zdánlivě uzavírá, avšak životní cyklus baterie tímto ještě nekončí. Použitá baterie je v okamžiku odložení v místě zpětného odběru ze své podstaty odpadem, nicméně z právního hlediska (viz § 31g odst. 7 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech) se jím stává až poté, co si ji zde převezme osoba oprávněná k jejímu zpracování. A právě až v tuto chvíli se také stává odpadem nebezpečným, jak ostatně použité baterie klasifikuje vyhláška č. 93/2016 Sb. o Katalogu odpadů. Tento právní paradox vychází z čistě účelového přístupu státu, který ekologickou nebezpečnost použité baterie nespatřuje již po ukončení její živostnosti (tj. po jejím použití), nýbrž teprve až po ukončení jejího sběru (tj. jakmile se dostane do procesu zpracování). Z ekologického hlediska to svou logiku asi má, neboť posunutím hranice, kdy se použité baterie stávají nebezpečným odpadem, se formálně umožní jejich volný sběr na veřejných místech. Ovšem z hlediska požární bezpečnosti se celá věc jeví naprosto jinak, zvláště pak, jsou-li těmito místy mateřské, základní nebo střední školy.

Jistě mi dá každý normálně myslící člověk za pravdu, že použitá baterie je jak během sběru, tak i po jeho ukončení pořád toutéž věcí, jejíž materie se nijak nemění. Je-li tedy nebezpečným odpadem v okamžiku jejího předání do rukou zpracovatele, musí být z logiky věci také nebezpečným odpadem i ve chvíli, kdy ji spotřebitel vhodí do sběrného boxu v místě zpětného odběru. Nastane-li toto ve škole, dostáváme se tak opět do paradoxní situace, kdy je do objektu školy nebezpečný odpad nejen vnášen, ale také je zde skladován, a to ještě volně a bez řádného zajištění. Je to správný postup?

Podívejme se tedy na obrázky sběrných boxů, které jsou za tímto účelem do škol hojně distribuovány (například firmou EKOBAT). Jak je vidno, jedná se obvykle jen o obyčejné lepenkové krabice (v lepším případě plastové boxy), které nejsou nikterak zajištěny proti neoprávněné manipulaci či průniku kapaliny dovnitř i vně (viz obrázek níže). Je to sice laciné, avšak zcela nevhodné řešení. Každý podnikový ekolog by mi dal jistě za pravdu, že v žádné firmě a za žádných okolností by nepřipustil, aby v takové nádobě byl jakýkoli nebezpečný odpad shromažďován. Důvod je jasný – nejenže může dojít k úniku toxických látek z uskladněných baterií (např. únik kapalného elektrolytu), ale také k jejich vznícení. Jak se ale zdá, ve školách jdou tyto základní bezpečnostní principy stranou. Naopak zde na plné čáře vítězí zájmy výrobců baterií, kteří si tímto způsobem a prakticky zadarmo zajišťují plnění své zákonné povinnosti zajistit zpětný odběr použitých baterií od koncových uživatelů. Na školách se za tímto účelem také organizují nejrůznější sběrové kampaně a soutěže, které možná plní určitý environmentálně-edukační účel, ale pokud jde o hmotnou motivaci, tak jejich organizátoři příliš velkorysí nejsou. Kupříkladu za první místo v krajské soutěži organizované sdružením Recyklohraní, o.p.s. se vítězná škola může těšit na poukázku v hodnotě 3000 Kč na nákup ve vybraném hypermarketu.

Na druhou stranu je ale potřeba zmínit, že o některé typy baterií je u recyklačních firem velký zájem. Platí to zejména o lithiových bateriích, u nichž je recyklační proces již dobře zvládnutý, ale zatím je k dispozici málo použitých baterií, které by bylo možné recyklovat v takové míře, aby se recyklace finančně vyplatila. Po těchto bateriích je proto poptávka, aby se byznys s jejich recyklací mohl pořádně rozjet.

Na možnost využití škol coby sběrného dvora na nebezpečný odpad již přišli také výrobci elektroniky, kteří zde taktéž instalují své sběrné boxy. Ty na rozdíl od boxů na baterie většinou bývají plastové nebo kovové, avšak často nejsou ani zajištěny proti neoprávněné manipulaci. Při pohledu do jejich útrob také můžeme zjistit, že obsahují nejen elektrozařízení, ale i úsporné žárovky (viz obr.), což jsou zářivkové světelné zdroje obsahující karcinogenní rtuť! Při postupném plnění boxu se tyto zářivky mohou snadno rozbít a toxická rtuť ve formě aerosolu se tak může šířit do okolního ovzduší (ano, stále se bavíme o škole!). Možná se časem dočkáme toho, že se ve školách v podobném režimu budou sbírat i všelijaké jiné „lahůdky“ – kupříkladu nebezpečné chemikálie, staré pneumatiky, použitá léčiva apod. Dnes se to může jevit jako absurdní představa, ale kdo ví, čeho se v budoucnu dočkáme. Rozhodně bychom neměli být slepí k tomu, jak se ze škol, často i s podporou MŠMT, plíživě stávají smetiště.

Ladění tohoto článku se možná někomu bude zdát kontroverzní, zejména pak těm, kteří mě znají a vědí, že jsem tělem i duší ochránce přírody. Současně jsem ale také odborník na chemickou bezpečnost, BOZP a požární prevenci a na rozdíl od většiny lidí neustále domýšlím co by se mohlo stát, kdyby. Při svých přednáškách na téma hodnocení rizik vždy posluchače důrazně upozorňuji, aby se za žádných okolností nenechali uchlácholit pocitem, že se nemůže nic stát. Nezapomínejme být opatrní ani při tak obyčejné činnosti, jakým je sběr a skladování použitých baterií. To, že se nemusí vždy jednat o zcela bezpečnou záležitost vědí své především hasiči. Ve svém obsáhlém článku „Nebezpečné baterie?“ objasňuje kpt. Ing. Filip Nos požární rizika spojená s bateriemi a přikládá i několik varování založených na zkušenostech z praxe. Ačkoli je správně vyrobená a používaná baterie či akumulátor relativně bezpečným zařízením, stačí několik nepřesností při výrobním procesu či odklon od předepsaného postupu užívání a všemu může být rázem jinak. Při mechanickém poškození takové baterie pak může dojít k prudké exotermické reakci, která je schopná následně iniciovat okolní hořlavý materiál. Jsou-li pak baterie skladovány nevhodně (tj. například volně na hromadě či v boxu z hořlavého materiálu), stačí, aby byl takto poškozen třeba jen jediný kus a ten se může stát spouštěčem řetězové reakce. Zvláště pak dnes hojně používané lithiové články mohou být zdrojem iniciace i mnoho hodin po jejich poškození. V uvedeném článku jsou prezentovány také neradostné statistiky takto způsobených požárů, kterých je v ČR každoročně několik stovek. Přímé škody způsobené požáry ve spojitosti s primárními/sekundárními elektrochemickými články mají v posledních letech také významně vzestupný trend.

Své o tom ví i dopravce, kterému 8. července 2020 v Praze shořel celý návěs kamionu, v němž převážel právě baterie. Vzniklá škoda činila půl milionu korun. V podobném duchu bych jistě mohl pokračovat ještě dlouho. Nechci zde ale předkládat detailní analýzu požárů vzniklých vznícením baterií. Hlavní myšlenkou tohoto článku bylo hledat odpověď na jednoduchou otázku: Je sběr použitých přenosných baterií prováděných ve školách výše uvedeným způsobem z bezpečnostního hlediska opravdu dobrý nápad?

___________

Autor: doc. RNDr. Mgr. Petr A. Skřehot, Ph.D.

Použité zdroje:

https://www.tzb-info.cz/pozarni-bezpecnost-staveb/18629-nebezpecne-baterie-cast-i

https://www.prazskypatriot.cz/horel-naves-kamionu-s-bateriemi/

http://www.recyklohrani.cz/cs/downloads/default/148?do=download